Češi chodí na houby často. Mnohem více než lidé z kterékoli jiné země na světě. Přes sedmdesát procent Čechů údajně vyrazí alespoň jednou ročně. To z nás dělá houbařskou velmoc. V ostatních evropských státech se obvykle houbaří jen v malých mykologických zájmových spolcích. Výjimkou jsou Rusko, Polsko, Slovensko a určité části Skandinávie, kde tento koníček přeci jen nějakou tradici má.

Někteří vášniví houbaři se pokouší pěstovat houby i na zahradě nebo ve sklepě, kde se daří zejména žampionům. Většinou však lidi baví celý proces, kdy musí houby v lese hledat. Máme radost, když narazíme na nějakou obzvlášť pěknou, čím větší, tím lepší. A co teprve, když najdeme místo, které je houbami přímo obsypáno.

Některé druhy hub nacházíme raději než jiné, protože jsou vzácné. Každý, kdo se v houbách opravdu vyzná, ví, že najít jednoho krásného křemenáče či pravého hříbka je lepší úlovek než větší množství podhříbků (hřib plstnatý) nebo babek (hřib žlutomasý).

Ideální je vyrazit „na lov“ v ranních hodinách. Tehdy je totiž větší šance, že v lese po nájezdu ostatních houbařů vůbec ještě nějaké houby budou. Ideálně se sbírají do proutěných košíků, protože v nich se nepomačkají a nezapaří se.

Důležité je nosit na houby nožík, abychom je mohli na místě očistit. Sbíráme jen takové, které bezpečně známe. Děti bychom měli upozornit, ať do nejedlých nebo na pohled ošklivých hub nekopou a nechají je v klidu růst.

Nezapomínejme, že houbaření by mělo být hlavně zábava. Není to soutěž, jde o odpočinek. Nakonec nezáleží na tom, kolik hub nasbíráme, ale jak jsme strávili volný čas. Procházka po lese prospěje našemu zdraví i tehdy, kdy nic nenajdeme.